Narodila jsem se do valašské katolické rodiny, jako třetí dítě svých rodičů. Po mně přišli na svět ještě další tři sourozenci. Mé dětství probíhalo normálně. Ve víře nás rodiče vychovávali, ale že by nás vedli k nějaké velké zbožnosti, si nemyslím. Prostě klasika: nedělní mše byly jasné, jako děti jsme se společně večer modlily, ale jak šel čas, společná modlitba upadala a vytratila se. Až po čase se opět vrátila alespoň ke společnému stolu.

 

Myslím, že ve formaci mé víry měla velký vliv schola, ve které jsem zpívala od svých 4 let. To díky ní jsem přečkala období puberty, kdy mše pro mě znamenala hlavně možnost být s kamarádkama, zpívat a v dobrém případě zpívat i sólo.

Do spolča jsem chodila velmi sporadicky, protože čas setkávání byl v době „valachu“ – zkoušky folkórního souboru, který byl pro mě důležitější a více mě naplňoval. Tančila jsem, zpívala i hrála v cimbálovce. Milovala jsem a pořád mám ráda cimbálovky, zpěv, tanec, i všechno, co je s folklorem spojeno :-)

 

Moje kamarádky začaly kolem 15 – 16 lety řešit, co dál. Kam jejich cesta směřuje? Kladly si otázku, jestli nemají jít do kláštera. Této představě jsem se smála. :-) A vůbec jsem se smála celému tomu hledání a zkoumání. Jsme mladé, máme si užívat, zamilovat se! 

 

V tu dobu jsem nastoupila na střední školu – církevní, kterou zřizují sestry dominikánky. Čtyři roky jsem tedy navštěvovala jejich školu a také tam bydlela v domově mládeže (internátu), takže jsem vlastně byla stále v kontaktu se sestrami. Během studia jsem se s některými sestrami poznala blíže. Zjistila jsem, že má představa řeholní sestry je úplně jiná. Dříve jsem si řeholnici představovala  jako člověka, který je skoro pořád v kapli, kde se modlí, když je mezi lidmi, tak je milá a hodná, usměvavá... :-) Ne že by to byl pravý opak, ale pamatuji se, že v prváku mě docela překvapilo, že sestry jsou naštvané, a umí i nadávat... :-) Takže během těch pár let jsem pochopila, že jsou to vlastně úplně obyčejní lidé, kteří mají podobné problémy jako ostatní. 

V prvním ročníku jsem je tedy spíše poznávala a ve druhém mě začalo zajímat, jak vlastně přišly na to, že mají jít do kláštera. Od třetího ročníku mě napadaly myšlenky, že já bych tam taky jednou mohla... Tyto myšlenky jsem však zdárně odsouvala skoro do konce mého studia. Říkala jsem si, že je to tím, že se mi v Bojkovicích líbí a že mám v některých sestrách blízké přátele.

 

Ze školy se mi odcházelo velmi těžce, ale přechod na vysokou školu jsem brala vlastně jako plus. Odejdu od sester, nebudu se s nimi tak často vídat a nějaké myšlenky na řeholní život mě opustí. Ale nestalo se tomu tak. Stále jsem na to myslela, modlila jsem se, hádala jsem se s Bohem a říkala mu milion důvodů, proč já ne! :-) A místo sebe jsem mu předhazovala své kamarádky: "Dívej se na tu nebo tamtu, ty jsou vhodnější než já. Více a lépe se modlí, jsou usměvavější, bude to pro ně jednodušší."

 

Jedním z těch důvodů, proč do kláštera nemůžu, byla má zalíbenost, snad i zamilovanost do kamaráda. Myslela jsem si na něj už nějakou chvíli, ale on nic. Ale teď, ve chvíli, kdy se mi vtírá myšlenka na klášter, jsem začala mít pocit, že se o mě zajímá víc než jindy. S tímto kamarádem jsme spolu tančili v souboru, dost se spolu bavili, občas pořádali nějakou akci. Hodně lidí si myslelo, že to dáme dohromady, ale nám to nějak trvalo.

 

Můj "boj s Bohem" byl čím dál intenzivnější. Modlila jsem se. Říkala jsem, že pokud Bůh "nakopne" toho kamaráda, aby mě někam pozval, nebudu se tomu bránit. Zároveň jsem potřebovala nějaké časové ohraničení. Takže jsem stanovila Silvestr. „Bože, pokud se kamarád k něčemu rozhoupe do Silvestra, bude to jasné znamení, že máme být spolu a tudíž směřuju k manželskému životu, ale pokud do konce roku nic nebude, volá mě klášterní život.“ To byla má modlitba a domluva s Bohem. Kamarád měl „na akci“ asi 3 měsíce :-)

 

Nic se nestalo. Byla jsem nervózní, čas kvapil, začátek prosince a nic. Takže jsem toho kamaráda pozvala já :-) Potřebovala jsem si od něj půjčit nějaké knížky a tak jsme se sešli a šli si sednout do vinárny. Dávala jsem mu tím šanci. Nic zvláštního se ale nestalo. Pokecali jsme a šli domů. Ani pak se nic nestalo. Sice jsme spolu trávili hodně času, dokonce mě občas doprovázel kousek cesty ze zkoušky, ale nic se neposunulo.

 

Nastal Silvestr. Ještě pár minut před půlnocí jsem doufala, že přijde, nebo aspoň napíše… 

 

Půlnoc. Konec. Je tady nový rok. Stáli jsme se sourozenci před domem, bráchové u sebe měli své polovičky a já je sledovala, ale bylo mi krásně. Najednou jsem věděla, že takto je to správně a nemá to být jinak. Stála jsem sama a zároveň jsem cítila, jak mě Ježíš objímá a říká, ať se nebojím. Dala jsem Bohu takové své předběžné ANO. Najednou mi bylo dobře. Všechny starosti jako by se vytratily a já byla volnější.

 

Ale nebyla bych to já, kdyby nepřišel zvrat. Lednem započala plesová sezona a ten kamarád se mnou protančil většinu plesů, na kterých jsme byli. Bylo mi to příjemné, hlavně kvůli ostatním kamarádům. Každý čekal, že spolu budeme chodit nebo spolu dokonce chodíme. Ale my ne. Bylo mezi námi ale nějaké napětí, které bylo potřeba si vyříkat. Nikdy však nebyl správný čas.

 

Nastal ale další zvrat, jak už to v mém životě chodí. Na koncertě v jedné kavárně jsem se setkala s jedním klukem. Neznali jsme se, ale věděla jsem kdo to je. Chvíli jsme si povídali, protože jsme měli společnou kamarádku. Na druhý den se mi ozval tady na Signálech. Pak jsme si začali psát a domluvili jsme se na schůzce. Z jeho psaní jsem však vycítila, že by tu schůzku nepovažoval jen za kamarádskou schůzku, ale že by nejspíš chtěl i něco víc. Rozhodla jsem se. Napsala jsem mu o svém rozhodování o řeholním životě. Co mě ale překvapilo, napsal mi, že on nad tím taky uvažuje. Že už dokonce se byl i podívat v klášteře. A na mou otázku, u kterých bratří mi napsal, že u dominikánů. Aniž by věděl, že mě dominikánky přirostly k srdci... To bylo pro mne jako znamení. Rozhodla jsem se kývnout na schůzku. Vždyť to není nic špatného, jít s klukem ven. 

Naše schůzka však dopadla jinak, než jsem čekala. Vzal mě na sv. Kopeček. Tam už jsem dlouho nebyla. Procházeli jsme se a

Zdroj: Wikimedia Commons

 povídali jsme si. Pak mi nabídl rámě a nakonec se tak nějak stalo, že jsme se procházeli ruku v ruce. Bylo to pro mě něco nového. Nikdy jsem s žádným klukem nechodila a tak mi to bylo příjemné. Pak mě pozval na večeři. Při jídle jsme si povídali a já si všimla jeho očí. Byli takové... takové zamilované. Pak jsme se znovu procházeli. Najednou jsme se zastavili a políbili se... to bylo krásné. Šli jsme dál a zastavili jsme před kostelem. Navrhl, že bychom se mohli pomodlit. Sundal batoh a vytáhl růženec. Nejdřív jsem se vylekala, ale naštěstí to skončilo jen u desátku. I tak mi modlitba přišla nekonečná a hlavou se mi honilo všechno možné. Co to dělám? Udělalo se mi vnitřně špatně. Nechápala jsem to. Vždyť mi s ním bylo tak dobře a všechno proběhlo tak přirozeně.

Po modlitbě už jsem skoro nemluvila. Zavezl mě před byt, rozloučili jsme se a odjel. V noci jsem nemohla spát. Byla jsem na jednu stranu šťastná, že jsem zažila "rande", ale bylo mě stále vnitřně špatně. Cítila jsem se, jako bych Boha zradila. Po nočním přemýšlení a modlitbách jsem se rozhodla mu napsat. Věděla jsem, že to musím vyřešit hned a ne čekat, až se zase uvidíme. Popsala jsem mu situaci. Napsala jsem mu, že to bylo krásné, ale nemůžu pokračovat. On to nechápal. Byl na Boha naštvaný. Chápala jsem ho, ale ulevilo se mi. Spadl mi kus kamene ze srdce. Po čtrnácti dnech už ale pochopil, že vážně nechci pokračovat. 

 

Čekal mě ale ještě jeden úkol. Vyřešit situaci s tím prvním kamarádem. Týden po mém "rande" s druhým klukem jsem s ním měla sraz. Nevěděla jsem, co mu řeknu. Měl zpoždění, tak jsem se modlila. Nakonec to dopadlo velice dobře. Začal on a řekl mi o svých citech ke mně. Řekla jsem mu, že u mě je to složitější. Pochopil to. Řekl mi také, že to čekal. Mám ho za to radši ještě víc. Ještě ten den mi napsal několik zamyšlení nad volbou povolání. Podporoval mě. Byl mezi ním a tím druhým klukem obrovský rozdíl. Každopádně se mi zase ulevilo. Ten pocit nedokážu popsat, ale další kus kamene ze mě spadl. 

 

Podle těchto a dalších situací a věcí jsem poznala, že bych měla směřovat k řeholnímu životu. Všechno, co se během mého života stalo, vnímám jako malé i velké zkušenosti. Jak to dopadlo, zda jsem vstoupila a kam (protože Dominikánky jsou mi velmi blízké, ale bojím se, že by to bylo takové moc jednoduché. :-) ), jak na mé rozhodnutí reagovalo okolí a zvláště rodina, už ale zase příště.