Postní doba v klášteře. To bude skvělé! Teprve teď ten půst začnu opravdu prožívat, budu mít dost času a prostoru na ztišení se a vůbec...
Tak to byla má představa před začátkem postní doby během mého prvního roku mezi sestrami. Ale jak už to v životě bývá, moje představa se ani teď nepotkala s realitou...

Ještě než jsem vstoupila do kláštera, slyšela jsem od jedné sestry, že u nich jsou o adventu a postě omezeny návštěvy a celkově kontakt se světem, takže jsem čekala něco podobného i u nás. A k tomu i nějaké společné prožívání této liturgické doby. Ale nic takového nepřišlo. Což je dáno i tím, že naše kongregace je činná a tedy funguje na plný úvazek "ve světě", kdežto omezené návštěvy se týkají kontemplativních řádů. 

Omezené návštěvy ani nic podobného se nakonec nekonalo a kromě společné křížové cesty jedenkrát za týden jsme ten půst spolu ani moc neprožívaly. Ono by to asi ani jinak nešlo, v komunitě, ve které jsem v tu dobu byla, jsme pracovaly každá jinde a v jinou denní dobu, takže společné scházení se probíhalo převážně o víkendu. 

Zase jsem tak na svoje postní snažení zůstala sama. Ale je to špatně? Není! O čem má postní doba být? Dokonce i teta Wiki ví, že nám má jít o osobní proměnu a obnovu. "[Člověk] Má v této době obnovit autentické vztahy, navázat znovu dialog s druhými, odpočinout si a vrátit se k tomu, co činí život křesťana křesťanským." 

Letos je to už 5. postní doba, kterou v klášteře prožiju. Každá přinesla něco jiného, jinak těžkého, ale i uzdravujícího.

Přemýšlela jsem, jakou konkrétní vzpomínku bych z těch pěti let vybrala, ale nenapadla mě žádná, která by stála za zapsání. A je to asi i proto, že není rozdíl v tom, jestli jsem v klášteře nebo "ve světe" protože Bůh je všude. Můžu si postní doby nevšimnout a být uhoněná stejně v klášteře i mimo klášter. Nezáleží na místě, ale na mém přístupu.

Křížová cesta, Konvent sester dominikánek Brno, autorka: SM Česlava OP

Jednou jsem dostala na Popeleční středu krásné přání. Tak jej posílám dál a přeju pořádně hladovou postní dobu :)

 

...předpokládám, že máš už hlad :-). To je asi v pořádku. Tělesný hlad nás občas trápí, někdy je to kratší dobu, někdy je to delší dobu. Asi nám to ve většině případů zas až tak moc nevadí, protože lednička bývá na dosah, anebo víme, že cestou k ní nezemdlíme. Horší je to s duchovním hladem… ten se občas utišit nedá, a kolikrát ani nevíme, co by ho mohlo nasytit. Na začátku postní doby Ti přeju, aby tě duchovní hlad pronásledoval, abys před ním neutíkala do ledničky, nebo kamkoliv jinam. Duchovní hlad nás má odvést od ledniček a má nás přivést k podstatě, kterou hledáme, k životu, po kterém toužíme, k naději, která se má stát naší jistotou. Přeji Ti a modlím se, abys i nadále šla po cestě za CESTOU, a dokázala si zvolit to, co je hodno Tvého života, tvé cesty a tvé naděje.