Exkluzivně (nejen) z klauzury

10 otázek, které zaznívají nejčastěji...

...anebo vyhrály neobjektivní soutěž o fakt skvělý reálný dotaz :)

1) Spí sestry v závoji? A spí v rakvi? 

Viděla jsem sestry, které měly na spaní speciální hábit i se závojem! Že prý proto, aby si připomínaly, že Pánu patří dvacet čtyři hodin denně... a že kdyby konec světa přišel uprostřed noci, tak aby Krista nevítaly v negližé. :) Jinak většina opravdu spí bez závoje a normálně v pyžamu. :)

A co se týká rakve. :) V některých klášterech se rakev vyskytuje! Ale používá se opravdu jen tak, jak je zvykem, tedy ve chvíli, kdy nějaký řeholník nebo řeholnice zemře.

2) Mají sestry vlasy? A co ty špendlíky na závoji? To se jako píchá do hlavy?

Ano, sestry mají vlasy. Dokonce některé je ani nemají úplně nakrátko ostříhané, ale nosí pod závojem kratší culík nebo cop – tak, aby byl účes co nejpraktičtější pod závoj. :) A aby to dotyčné vyhovovalo.

A špendlíky se nepíchají do hlavy! :) Rozhodně nejde o žádné prapodivné asketické cvičení. Špendlík prostě drží látku tak, jak má být. :)

3) Nemůžou mít sestry jinou barvu hábitu?

Hábit je další věc, která se liší společenství od společenství. Obecně ale snad lze říci, že sestry mají nějaký oficiální hábit, u něhož je dáno, jak vypadá, jakou má barvu. A pak mohou mít nějaký pracovní – může být jednodušší, často má bílou nebo šedou barvu. Občas je třeba bílo-modře károvaný. :) 

Co se přípustných barev týče, nejobvyklejší je černá a bílá, pak se ještě objevuje šedá, hnědá a modrá. Ale existují i řády s barvou růžovou nebo červenou.

4) Jak je to s řeholními jmény – vybírá si ho sestra/bratr, nebo je přidělováno?

To je různé. :)

V některých řádech a kongregacích dostává dívka jméno a na rozhodování se vůbec nepodílí. Tak je to třeba na Karmelu (sestry mají u jména i tzv. predikát – zkrátka takový ten dodatek – sv. Terezie od Ježíše, Veronika od svaté tváře...).

V některých kongregacích si dívka jméno vybere sama, jen si ho nechá schválit představenou. V podstatě jediné omezení je, že v provincii nemají být dvě stejná jména. Takto to mají třeba školské františkánky nebo dominikánky.

Nebo můžete potkat i nějakou střední variantu – budoucí sestra si například vybere tři jména a to definitivní se dozví až při obláčce. Představení se mohou rozhodnout pro jedno ze tří vybraných, ale může se i stát, že zvolí úplně jiné...

A ještě jedna maličkost – každá sestra se jmenuje Marie, protože právě Maria je prvním a nejlepším vzorem života úplně zasvěceného Bohu. Proto se někdy podepisují S. M. (jméno), (zkratka řádu). Třeba naše S. M. Štěpánka, OP :)

5) To, co si sestry vydělají v práci, je jejich? Btw. sestry pracují?

Ano, sestry pracují. Staré moto sv. Benedikta "Ora et labora!" (Modli se a pracuj!) je dodnes v různých formách platné. Jak jinak by si zajistily obživu? Pracují jak sestry z činných kongregací, které mívají nějaké civilní zaměstnání (v duchu poslání té které kongregace), tak sestry z řádů s přísnou klauzurou (třeba bosé karmelitky), které mívají nějakou klášterní dílnu a taky velkou zahradu, o kterou je třeba se starat. :)

6) To už nikdy nebude moct lyžovat, plavat, bruslit atd.?

Jako skoro se vším – záleží na tom, do jakého společenství vstupujete. 

Z těch, co si občas chodí zasportovat, znám třeba Školské sestry de Notre Dame nebo Školské sestry františkánky. Minulý rok zaujala celý Twitter fotka jedné boromejky běžkující u obory Hvězda v Praze :) U dominikánek jedna sestra jednou běžela maraton.

7) A to fakt nemůžou mít mobil a přístup k internetu? :O

V noviciátu ne, tam je člověk minimálně první rok bez podobných vymožeností, aby ho nic nerozptylovalo. Ale i to se liší napříč kongregacemi a řády. V některých má novicka omezený čas využívání internetu a mobilu. Všechno je na dohodě s novicmistrovou a představenou.

Později sestry mobil mají a internet normálně používají – alespoň ty z kongregací činných běžně ve světě. Tyto sestry mívají i civilní zaměstnání (jsou učitelky, psycholožky, vychovatelky, zdravotnice...) a k výkonu mnoha povolání je dnes mobil potřeba. Jinak je to u kontemplativních řádů, kde většinou bývá jeden společný telefon a na internet má přístup převážně představená (pro kontrolu e-mailu).

8) Topí se v klášterech? (Jako je tam topení? :))

Všude, kde jsem byla, tak rozhodně topení bylo.

A v jednom klášteře, kde jsem byla já, nebylo a mrzla jsem. :D Ale bylo to v zahraničí a oni tam celkově všichni měli k ústřednímu topení takový zvláštní vztah, protože většinu roku mají teplo a tu zimu asi jenom nějak přežijí. :D

9) Jak vypadá režim dne?

Opět je potřeba zopakovat refrén tohoto příspěvku: Záleží na společenství.

V řádech s přísnou klauzurou (bosé karmelitky, betlémky, klarisky, dominikánské mnišky...) bývá režim přesně daný, střídá se modlitba, rekreace, práce a spánek. Rozdíly mezi jednotlivými dny prakticky nejsou. Vše je zorganizováno tak, aby byl člověk neustále ve spojení s Bohem. Většinou se začíná dost brzy (například ve 4 hodiny ráno) a večer se končí dříve (například kompletář v 19 hodin :-)).

V kongregacích činných ve světě to bývá trochu jinak. Sestry mohou mít civilní zaměstnání – tj. nějakou pracovní dobu, kterou je potřeba zohlednit.

To, co by se snad zobecnit dalo, je, že sestry (a bratři ostatně taky, to, že je vynecháváme, je dáno prostě tím, že tohle s námi žádný zatím nepíše) obvykle začínají a končí den společně, chodí denně na mši, modlí se breviář a rozjímají Písmo svaté. Často se režim dne upravuje podle dané komunity a pracovního nasazení jejich členů tak, aby alespoň ranní a večerní chvály mohly být společně s co nejvíce členy a také se hledá časový prostor pro společné povídání.

10) Jak na to člověk přijde, že má jít do kláštera?

Všichni stejně a zároveň každý jinak. Spousta zasvěcených osob líčí začátky svého povolání tak, že uslyšely nějakým způsobem Boží hlas. Pro někoho to byl intenzivní zážitek, který jej bude posilovat do konce života, pro jiného třeba různé drobnosti, které dohromady poskládají mozaiku povolání. I když to bude znít jako fráze, tak nejjistější cesta, jak rozlišit, jestli teda do toho kláštera patřím, nebo ne, je modlitba a ticho a ticho a modlitba. Jenom o chlup níž jsou rozhovory s duchovními doprovázejícími (opravdu ani co se hledání povolání týká "není dobré, aby byl člověk sám" :) ) a třeba i návštěva kláštera, který je nejbližší touze srdce. Svou důležitost má i to, jestli se člověk v dané komunitě cítí "jako doma" – s nadsázkou se někdy říká, že pokud člověk v klášteře dobře jí a dobře spí, tak to povolání tam asi bude. :) 

Ale ještě jednou je potřeba zdůraznit – neexistuje "kuchařka" na to, jak objevit, jestli mám nebo nemám duchovní povolání. Jak jsme objevovaly my, si můžete přečíst třeba tady. :) 

A ještě poznámka – občas je třeba zkusit vykročit. Pokud se modlím a uvažuji a pořád vlastně nevím, tak možná bude opravdu potřeba vyjít na cestu – třeba napsat do toho kláštera a dojet se podívat, strávit tam víkend. Něco zkusit. Protože ne vše se dá rozlišit doma na gauči. 

Vynechaly jsme něco podstatného? Nebo je nějaká maličkost, která Ti, drahý čtenáři, nedá spát, i když je to vlastně blbost? Zeptej se v komentářích :)