19. březen 2020 

Ještě jsem nikdy nerodila a taktéž jsem nezemřela. Nevím, jaké to je.

Vím jen, jaké to je být u toho, a dotyčného člověka u jeho důležitého životního úkolu doprovázet. 

Vím z profesních zkušeností, co obnáší porod a vím už také, co je to smrt. Nemůžu se zbavit dojmu, že mezi těmito dvěma životními paradoxy jsou určité souvislosti, vlastně podobnosti. Že to tedy nejsou paradoxy. 

Vrátím se k začátkům. 

Volba mé profese byla jasná. 

Příchod na svět nebo odchod ze světa. 

Proč? 

Odmalička jsem se jevila jako chůva, která se o svěřené zásadně s nikým nedělí. 

Sympatie, něžnost a rozplývání nad malinkým lidským stvořením a způsobilé chování k dětem bylo mou přirozeností. 

Bylo mi jedenáct let, když jsem přemlouvala maminku, abych mohla být účastna porodu mé sestřičky. (Dodnes vnímám ukřivděnost, že mi to nebylo dovoleno.) 

Už v tomto věku jsem se zabývala představami a vymýšlením konstruovaných technik, jak se asi lidé prakticky ocitnou mimo břicho. S přibývajícím věkem mě to neopouštělo, ba naopak. Početná široká rodina, mnoho známých s mnoha dětmi. 

 

Jak to s tím příchodem na svět je? 

 

Bylo mi také jedenáct let, když náhle zemřel můj jediný dědeček. Truchlila jsem poprvé nad ztrátou blízkého člověka a marně si s obavami představovala, jak jednou asi skončí můj život? 

Jelikož jsou moji rodiče varhaníci a zpěváci, stalo se běžnou záležitostí, že nás, děti, vodili s sebou na pohřby. Při pohledu na rakev a zarmoucené příbuzné se mi soucitně hrnuly slzy do očí. 

Ta smrt je hrozná! 

Potvrzovaly mně to další časté účasti na církevních pohřbech, ale i ty v obřadních síních, to když jsem již v dospělém věku občasně vystřídala rodiče nebo se sama angažovala v těchto obřadech. Smrt pro mě znamenala ztrátu, pláč, rakev a pohřeb. 

 

Jak to s tou smrtí doopravdy je? 

 

Studium vysněného oboru a následná práce v porodnici mi zodpověděly možná všechny tehdejší otázky a uspokojily všechny vnitřní potřeby. Je tak krásné být u zrodu nového života… 

Ale co ta smrt??? 

Správný čas na sebe nenechal dlouho čekat. 

Odešla jsem do kláštera. 

Už jsem nepracovala u miminek. 

Nastoupila jsem do nové práce v nemocnici a při první samostatné noční službě jsem měla hlídat umírající paní. Třásla jsem se hrůzou, když jsem v ponurém tmavém pokoji se svítící malou lampičkou několikrát nahlédla na starou paní, zda ještě dýchá. Utekla jsem pak na sesternu a modlila se, aby zemřela až ráno. Děsila jsem se setkání tváří v tvář smrti. Děsila jsem se péče o mrtvé tělo. Byla jsem vyslyšena, zemřela až 2 hodiny po mé službě. 

Klášter mi pomohl. Tedy spíše lidé žijící v něm. 

Tam nejsou jen mé mladé vrstevnice, nýbrž i naše starší a staré sestry, jejichž zdravotní stav vyžaduje pomoc. Denní kontakt se sestrami mi přinášel zjištění, že zhoršení stavu a odchod na věčnost je něco, co prostě jednou přijde a je to naprosto v pořádku. Viděla jsem sestry proudící do pokoje umírající a jejich neustávající hlasité i tiché modlitby v „rodinném“ (řeholním) kruhu. Očekávaná smrt byla tématem, nad nímž jsme se s mnoha sestrami u lůžka umírající sdílely. Vyslechla jsem nespočet vzpomínek na umírání jejich rodičů, známých, spolusester. 

Aha. 

Smrt není jen něco hrozného. 

Sestry, nevěsty zasvěcené Kristu, se těší na setkání se svým Ženichem. 

Smrt je zrodem k novému životu. Tomu věčnému, jak věříme. 

Přestávám se smrti bát, ba dokonce mě fascinuje a přiznávám, že se s ní ráda setkávám. 

Lidé mě někdy litují. Jestli mě nemrzí, že nepracuji ve svém oboru porodní asistentky. 

Říkám, že ne. Protože dělám stejnou službu. 

Přitahuje mě porovnávání času čekání na porod s časem čekání na smrt. Je to podobné. Dost. 

Čekání. Pořád dokola jen čekání. Bude to brzy? Jak dlouho ještě? 

Rozbíhající se nutné pochody v těle nabírají na síle. Bolesti se prodlužují, jsou intenzivní. Okolí hledá možnosti, jak trpícímu ulevit. Držím ho za ruku a mlčky čekám. Ne, není důležité chlácholit. Dotyčný tím musí projít. Kolik času? Někdy je to rychlé. Jindy to trvá hodiny, dny… Chce to trpělivost a vnímavost. Cesta může být dlouhá a beze slov. 

 

Ten nejdůležitější vrcholný okamžik trvá pár minut. 

 

Pořádný nádech, pořádný výdech, a plod celého úsilí máme v rukou. Napjaté ticho očekává pláč, který je svým neutěšitelným projevem znamení nového života. Momentem přechodu mizí bolest, jejíž paměť je zastřena záplavou neskutečných emocí radosti, euforie, pláče a slzí štěstí. 

Anebo: pořádný nádech, pořádný výdech, a plod celého úsilí musíme pustit z rukou. Napjaté ticho. To už neskončí. Slzy v očích, které vyjadřují soucit nad ztrátou tohoto konkrétního života. Momentem přechodu mizí bolest, uvolňuje se napětí. Je ticho. 

Stojím a žasnu. Sleduji detaily někoho, koho vidím poprvé v životě. Vítám ho na světě. 

Jindy stojím a žasnu. Sleduji detaily osoby, kterou vidím naposledy. Loučím se. 

Jemně ošetřuji bezbranné tělíčko, označuji ho jménem na nožku, balím ho a nesu do náruče maminky, která nevnímá, co se kolem děje a jen laská, objímá a už nový život nepustí. 

Nebo: jemně ošetřuji nebránící se tělo, označuji ho jménem a datem úmrtí na nohu, balím ho a nechávám o samotě. O samotě. O samotě…? Vždyť jeho duši vkládám do náruče Otce! 

Svatý Josef je známý jako patron šťastné smrti. Směle jsem si ho adoptovala i jako patrona ochrany života. Přece jen věřím i tomu, že pomáhal, jak uměl, u Ježíškova porodu a nejednou tomu Božímu miminku zachránil život. 

Momentálně ho zaměstnávám tou smrtí. 

Je to pár měsíců, co jsem nastoupila poprvé jako řeholnice do nemocnice ke starým lidem a smrt je tak blízko. 

Přijala jsem úkol doprovázet lidi při jejich exodu – přejití. 

Vidina a očekávání smrti mi přináší vlny adrenalinu spojeného s posvátnem a tajemstvím. 

Jako sestra sv. Kříže jsem poslána být s nimi, když nesou svůj kříž na vrchol. Vrchol stáří i věčnosti. Strach ze smrti se proměnil v těšení. 

Smím být u toho tajemství, kdy člověk je a vzápětí není. 

Smím být u toho, když nemocný trpí a nemůže umřít. Modlím se nahlas, zpívám modlitby. 

Blízkým pomáhám bořit bariéru kontaktu a jsem svědkem toho, kdy syn tátovi řekne, že ho má rád nebo manželka chytí manžela za ruku a políbí ho – a teprve potom dotyční zemřou. 

Ještě, že svatí nespí. 

Svatý Josef by už jen kvůli mně rozhodně nespal.