Mám 5 sourozenců. Jsme obyčejná katolicky vychovávaná rodina, vyrůstající ve valašském prostředí. Část mého hledání už jste si mohli přečíst. Ale jak mé rozhodnutí přijala rodina? 

Poprosila jsem své sourozence, aby se zamysleli nad několika otázkami a z jejich odpovědí jsem se pokusila dát dohromady tento článek.

 

Je to už 6 let, co jsem svým sourozencům oznámila, že půjdu nejspíš do kláštera. Udělala jsem chybu, že nejmladší sestře jsem to tajila dýl. Bála jsem se její reakce, nepochopení. Postupem času jsem ale pochopila, že možná i kvůli mé nepřímosti to opravdu brala hůř. Co si vzpomínám, první ségře jsem to řekla asi měsíc po té, co to věděli naši. Až za další měsíc jsem se odhodlala říct to dalším sourozencům. Jejich reakci si moc nepamatuju a vlastně jsme se o tom nikdy nebavili. Takže při nápadu položit jim tyto otázky jsem byla nervózní, jestli o tom budeme umět mluvit.

 

 

Co vám jako první proběhlo hlavou?

Odpovědi byly různé. Od "fúha.. nevím.. to už je dávno" přes "Řešil sem v té době osobní věci, ale jinak to byl docela šok" po "Proč to děláš, proč sa dobrovolně vzdáváš normálního života a chceš jít do nového jak vězení?" Jeden ze sourozenců nebyl uplně překvapený “vzhledem k tomu, jakou jsi studovala školu.” Studovala jsem totiž na církevní škole, kterou vedly sestry. Moje nejmladší sestra to ale brala nejhůř: "Bylo mně 13, nechápala sem to... Brala sem to jako zradu. Ale furt sem věřila, že je to blbá sranda. Když jsi mě ujistila, že to sranda není, byla jsem napučená a nechtěla sem sa s tebů bavit. První jsem si představila, že už nikdy nebudeme ta správná a srandovní rodina, kterou mnoho lidí zná. Hodně sa mňa to dotklo."

 

 

Čekali jste, že půjdu do kláštera nebo to pro vás bylo překvapení? 

Vždy jsem si myslela, že mé hledání a rozpoznávání, zda jít do kláštera, na mně nejde poznat, což potvrzuje několik mých sourozenců: "Pro mě to bylo spíš překvapení", "VELKÉ překvapení! Nikdy bych nepomyslela na to, že bys odešla do řádu! NIKDYY... stále to nechápu", "Vždycky sem si myslela, že budeš dobrá mamka s několika dětmi!". Na druhou stranu vím, že jsem, zvláště asi 2 roky před samotným přestěhováním se do kláštera měnila své zvyky, jako chození každý den na mši, dávání přednosti adoraci před zábavou nebo i jen prosté řízení na akce (rozuměj: dobrá výmluva proč nepiju). Takže mě nepřekvapuje ani odpověď "Trochu jsem to čekal a bál jsem se toho."

 

 

Dokázali jste si mě představit v habitu? 

Já sama jsem si nedokázala představit sebe samu v hábitě. Sukně a šaty jsem nosívala většinou jen když jsem musela a bílou barvu jsem zásadně odmítala, zaprvé jako největší rodinná špindíra bych potřebovala nejlépe igelitový hábit, který mně doporučovala maminka (je to ryze praktické, stačí večer vlézt do sprchy a je vypráno) a zadruhé bílá zešiřuje a to už jsem opravdu nepotřebovala. :-D Moji sourozenci si mě taky nedokázali představit "ne", "Málo, trošku, spíš ne", "Ani náhodů!" 

 

 

 

Změnila jsem se nějak? 

"Určitě, už to nebyla ta Danka."

"Nevim jak moc, ale trochu určitě ano."

🐧

"Ty sas změnila. Jo.. ale asi ne klášterem, prostě jenom tím, že žiješ někde jinde, což změní každého trošku.."

"Jooo, vypadáš jak tučňák"

 

A změnil se váš pohled na mě/vztah ke mně, jako řeholnici?

"Nezměnil."

"Určitě jo. Stále to beru jako velků zradu, bolístku, zranění. Bylo to, je a bude pro mňa těžké sa s tím vypořádat. Ale tím, že jsi moja sestra a mám ta moc ráda, tak věřím, že sis vybrala dobrů cestu a jsi šťastná."

 

Jak se změnil váš pohled na zasvěcené lidi a život od té doby, co jsem se stala jednou z nich? 

Můj pohled na řeholníky se změnil určitě, jsem jedna z nich a vidím to, co jsem dříve neviděla nebo jsem poznávala jinak. A co moji sourozenci? To že jsem, jak sami říkají, sestra sestra, mohlo ovlivnit jejich nahlížení na řeholníky.

Možná o tom nepřemýšleli, proto odpovídají "Asi nijak." a "nijak". Ale někteří o tom přemýšleli. "Ve 13 letech, po tvém odchodu, jsem k nim měla spíš odpor. Brala sem to tak, že mně ťa berů. Teď už je to lepší, ale stále ve mně něco ukrytého je.  Pamatuju si, že sem nechtěla chodit ani do kostela, že sem chtěla ukázat, že takhle to být nemá.. bohužel mně to mamka nedovolila."

 

Měli jste nějaké představy, které jsem “zbořila”? 

Nevím jestli moji sourozenci měli nějaké představy o řeholním životě, nebo jsem jejich představy víceméně naplnila, ale z jejich odpovědí jsem se dozvěděla, že: "Nemyslím, že se mi zbortily představy.", "Nevím o ničem." Jedna odpověď je ale úsměvná. "Pijete víc, než bych čekal." Asi se můj sourozenec bál o můj pitný režim, abych v klášteře netrpěla dehydratací. :-)

Možná jsem nebořila stereotypy o řeholním životě, nicméně jsem jistě bořila představy mých sourozenců o mně a mém budoucím životě. "Hodně představ jsem měla!!! Například, že to pořádně rozjedu na tvoji svatbě! Nebo jsem už plánovala mou oslavu 18. narozenin a tam by jsme se spolu pěkně napily! A nebo prostě jen být spolu, u sebe, blízko sebe. Společně si užívat jako, když jsme byly maličké. Samozřejmě těch představ jsem měla víc. "

 

Tolik malé nahlédnutí do prožívání mých sourozenců. 

Třeba se jich na stejné otázky zeptám časem, za 10, 20, 30 let, až se třeba nebudeme před sebou stydět.