Vždycky jsem snila o dobrodružství, ideálně pohádkovém. Jako malá jsem si hrála na Harryho Pottera a jiné čaroděje a čarodějky (a jsem tím pádem živým důkazem, že není hlavní, co člověk čte a na co si hraje, ale jak jej vychovávají a co si z těch her vezme :) Ale to jen tak na okraj, tohle téma nechme na jindy a asi i jinde :) ) a ohromně mě štvalo, že pravděpodobně nenajdu vchod do nějaké kouzelné země, kterou zachráním před nějakým ultimátním zloduchem. 

Pak mi do života doslova vtrhl Hospodin s tím, že si mě zamiloval a že nechce nic jiného, abych Ho milovala taky tak úplně a absolutně. A já se najednou v té svojí vysněné pohádce ocitla. V pohádce, kde král, který vysvobozuje svoji milou, jde skoro za hranice svých možností a milá pak žije s králem šťastně až do smrti. Což je taky úplně jiný příběh, na který taky jednou přijde řeč.

Jenže jedna věc je pohádky číst a druhá je prožívat.

Vždycky mi připadalo, že být hlavním hrdinou všech těch příběhů musí být sice náročné, ale zároveň je to tak zajímavé, že všechny ty útrapy zápletek se snáší vlastně docela lehce, protože člověk ví, proč to všechno podstupuje, a vůbec... 

Ale přišel zákonitý střet s realitou. Protože ono být tou hlavní hrdinkou svého příběhu není tak růžové, jak bych si přála a jak si to asi i pořád podvědomě představuju. I když moc dobře vím, že románová bolest zůstává jenom v románech a tady máme tu opravdovou, syrovou a hnusnou. Takže jsem tak nějak začala přežívat a i když jsem se přesvědčovala, že to nedělám, vyhýbala jsem se všemu, co třeba jenom trochu zavánělo náročností nebo bolestí a nebylo to nutné podniknout (a ano, u toho jsem pořád chtěla dát svůj život naplno Ukřižovanému a většinu času mi na tom nepřišlo nic divného, tolik k dokonalosti lidí mířících nebo žijících v řeholi).

No, co vám budu, šlo to se mnou s kopce. Odkládala jsem nepříjemné povinnosti a pak z nich udělala horory, když jsem je na poslední chvíli doháněla, a tak. A já pořád hledala, kde je ta chyba. V tom, čím mě očkuje okolní svět? Ve výchově? V tom, že prostě teď potřebuju pauzu? Moc dobře jsem věděla, že je něco špatně a žila v tom, že není v mé moci to spravit, protože ať se snažím jak se snažím, ono to prostě nejde. Mojí jedinou záchranou byl, jak jsem si myslela, zázrak. Nějaký efektní zásah shůry, zjevení, které mi poví: "Zvedni zadek a konečně něco dělej!" (Samozřejmě mnohem vzletněji a zbožněji.) Měla jsem pocit, že je ve mě jenom blbě přepnutý nějaký spínač, že stačí jenom pohnout páčkou a já budu ta skvělá, motivovaná a výkonná dospělá žena, kterou se marně snažím být.

Ale na jedné duchovní obnově kdysi dávno (čti: na začátku této postní doby) jsem při adoraci objevila zásadní věc. Je to vlastně docela pozdě, protože tuhle vědomost mají už všechny děti, které viděly první díl animovaného filmu Kung-fu panda. To moudro zní: "Žádná tajná přísada není." 

Pro vás, kteří už dlouho nejste dětmi a náhodou si ten film nepamatujete nebo jste ho neviděli, jde o to, že hromotlucký, ale kamarádský panda Po si přeje být bojovníkem kung-fu. Shodou náhod s stane Vyvoleným, který jako jediný má právo přečíst starodávný svitek, na kterém má být něco jako největší tajemství tohoto bojového umění. Když se Po k pergamenu dostane, zjistí, že je prázdný. Žádné velké tajemství není. Vzpomíná si na svého (adoptivního) otce, který se živí prodejem nejlepší nudlové polévky ve městě a který mu svěřil tajnou přísadu svého věhlasného receptu. A to sice že: "Žádná tajná přísada není." A s tímto vědomím zachrání Po celé město a Čínu před jedním fakt velkým a zákeřným zloduchem. Fakt super pohádka :)

zdroj: https://i.ytimg.com/vi/AhbCYVILusc/maxresdefault.jpg

Od středoškolských čtenářských deníků a obsahů děl zpět k tématu.

Žádná tajná přísada není. Není žádný spínač, není potřeba zázraku, není potřeba čekat na to, až... bude líp, až vyřeším tohle, až, já nevím, si konečně uklidím. Není chyba v okolí ani výchově (nebo aspoň není tak velká, aby se na ni muselo všechno svalovat). Chyba je ve mě a já musím prostě a nudně (ano, nudně, protože ono to fakt není moc zábavné) zabrat. Nepřijde mi to říct anděl, není třeba hledat odpověď na různých zbožných akcích. Je třeba dělat to, co mám, a dělat to pořádně. Nevymlouvat se na to, že jsem unavená, že se mi nechce, že to počká, že to přece nemusím tak pořádně, když jsem sama, stačí, když zaberu až potom. Vybrala jsem si řeholní život, protože chci být pořád a tak naplno, jak to půjde, žít se svým Milým. A pořád znamená i teď. Hlavně teď. Protože jindy než právě teď to ovlivnit nemůžu. 

Pravidelné vstávání, opravdu poctivé věnování se práci a modlitba i tehdy, když se do ní musím nutit a radši bych dělala spoustu jiných věcí, ta otrava, kterou s sebou někdy nese všední den, všechny ty malé věci, které se nevešly do velkých příběhů, ale stejně jsou na nich nejpodstatnější (protože kam by třeba to společenstvo došlo, kdyby ráno spalo až do oběda a pak se jim zase nechtělo balit tábor), to je ta hlavní tíha, kterou mám nést. A k tomu žádnou tajnou přísadu nepotřebuju.