Moji milí rodiče, 


pokud jste se k tomuto textu dostali, věřte, že to nemá být obžaloba, ale spíše zvěst o tom, jak Hospodin mění životy a o tom, jak moc pyšná a vděčná za vás jsem! 


Ušli jste dlouhou cestu a je mi líto, že jsem to nechápala dříve. 


Mám vás ráda! 


Když se o vás lidé začnou dozvídat, že jdete do kláštera, začnete být takovým googlem. Pořád se vás  někdo na něco ptá. Od „Jak ses k tomu dostala?“ až po to, jestli sestry spí v hábitu a používají elektriku. Ne, nespí a ano, používají. Nejčastější otázkou je rozhodně Jak ses k tomu dostala. Druhá je A co na to vaši? A co na to naši, no… 


Je rozhodně mýtem, že rodiče v katolických rodinách celé noci bdí na modlitbách a prosí, aby byl z jejich syna kněz a z dcery řeholnice. Reakce věřících rodičů bývá mnohdy bohužel horší než rodičů, jejichž dítě je konvertita. Přes tuhle větu, kterou jsem teď napsala, bych nechtěla všechny rodiče a ani všechny nevěřící a věřící házet do jednoho pytle. Všichni jsme jiní a i naše reakce a cesty mohou být více než překvapivé. Bylo mi třináct, když se rodiče nepřímo dozvěděli, že přemýšlím o zasvěceném životě. Je to více než pět let zpátky. A co na to teda naši? Jejich cesta trvala pět let, ale zvládli ji a já vám ji teď trochu zkusím popsat a snad něco pochopíte dřív než já. 

Jako rodič nepředpokládáte, že k vám přijde třináctiletá dcera s tím, že by se ráda dala Bohu. Ačkoliv to nečekáte, moc vás to nevyděsí. Ještě včera přece vyprávěla o tom, jak se odstěhuje do Argentiny, získá Nobelovu cenu a na zahradě bude mít slona. Je to dítě a má sny, představy. Nemusí to nic znamenat. Moji rodiče mi pomáhali růst v modlitbě, v životě správného křesťana, a přesto mým vysloveným tužbám nepřikládali velkou důležitost. Bylo mi čtrnáct a půl, když jsem přišla večer za rodiči a řekla jim, že bych chtěla „zapískat“ a stát se numerářkou v Opus Dei. Tehdy to přišlo. První vlna odporu. Doteď vidím výraz mého tatínka, který byl vzteky bez sebe a nechápavý výraz maminky. Řekli ne. Paradoxně to byl skvělý odrazový můstek pro moji další cestu hledání povolání. Při vyslovení mi totiž došlo, že tohle ale vůbec nechci. Proto mě jejich nesouhlas nijak „nepoznamenal“ a já pokračovala v rozlišování. 


Jenže rodiče to poznamenalo. Začali se stavět proti mým častým návštěvám zpovědníka, se kterým jsem o rozlišování mluvila. Otravuji ho, nemluvím o důležitých věcech, utíkám před svými povinnostmi, povinnostmi dítěte. Ve čtrnácti nemůžu vědět, co je to život a jak se v něm rozhodovat. Tyhle naše boje byly boji občasnými. Začala jsem vnímat, že nechtějí, abych šla mimo jejich naplánovanou cestu. Asi každý rodič si vysnívá cestu pro své děti a čím více se do ní noří, tím více je slepý k dítěti samému. K tomu, jaké opravdu je, čím žije a jakou touhu nosí v srdci. Oporu jsem nacházela ve zpovědníkovi a dnes musím i se slzou v oku říct čtrnáctiletý Julince, že byla tenkrát opravdu statečná. Neskutečně statečná. 


V patnácti jsem se razantně postavila proti jejich nevoli a jela do kláštera. Další rok jsem u sester vyslovila touhu být řeholní kanovnicí a byla přijata za kandidátku. Když jsem to rodičům řekla, nic moc se nezměnilo. To přišlo až v roce 2019, kdy jsem začala formaci. Byla jsem přijata za aspirantku. Nevěděli, že jsem zažádala o vstup. Věděla jsem totiž, že by mě nikam nepustili. Odvezl mě zpovědník a tenkrát matce představený řekl: „Víš, ona je tady na tajňačku…“ O zahájení formace jsem jim řekla asi dva dny potom. Byl to jeden z nejtěžších momentů v životě. Totální odpor, nepodpora. Prý tam jdu jen proto, že utíkám, že nechci na vejšku. Že žiju v nějaký představě o ideálním životě světic a začaly se stanovovat podmínky, za kterých budou s mým rozhodnutím souhlasit. Pro mě byly absolutně nesplnitelné. Dva měsíce jsme měli tichou domácnost. Velmi tichou. Potom se začalo praktikovat „Nemluvíš o tom, nikoho to nebude štvát.“ Ta trvala asi další tři měsíce. A co ty zbylé čtyři do současnosti? Znovu se to začalo obracet v hrozné. „Nemůžu kvůli tobě spát, co nám to děláš! Ty nás tady všechny necháš. Kdo povede scholu, to ti přijde zodpovědný odjet?“ Víte, ale přesně v tenhle moment mi začalo docházet, že jsou na cestě. Že je to proces a že postupují. Že Bůh mění jejich srdce. Rozšiřuje ho. Postupně se začala „cenzura“ uvolňovat. Tatínek dokonce začal sám o sestrách mluvit, maminka odchod zapsala do kalendáře (ten se teda ještě změnil, ale o tom až za chvíli). 


Na začátku května jsem odjela na tři týdny do kláštera. Protože maminka s autem odjela, musel se pro mě někdo na konci stavit. Přijeli oba dva rodiče. Do kláštera. Zdravili se se sestrami a já jenom stála s pusou otevřenou, protože to byla taková změna! Při loučení s matkou představenou jsem ještě vyjádřila obavu nad sdělením o změně termínu svého stěhování o pár měsíců. Bůh ale tak moc rozšířil jejich srdce, že to přijali s obrovským pokojem a láskou. Bůh mění životy, mění lidská srdce. Jen musíme mít hodně trpělivosti a odvahy. 


Je mi devatenáct. Za tři měsíce se odstěhuji od své rodiny. Dívám se na svoje rodiče, kteří ušli dlouhou cestu, ale navzdory tomu, že se možná trošku jako Jonáš vzpírali svému úkolu a nechtěli říct ano, našli odvahu, a tak dnes mohu vidět pokoj. Pokoj, který nosí v srdci, protože řekli ano. Ano, Pane, dáme ti dceru. Ty víš nejlíp. 


Zpětně je mi líto, že jsem si více neuvědomovala, že na mém povolání mají podíl moji rodiče a že ano, které jsem vyslovila, čekalo na zopakování mými rodiči. Jsem na ně neuvěřitelně pyšná. Proto se nebojte jít. Nikdy. S trpělivostí vyčkávejte na ano svých rodičů. Mají podíl na vašem povolání. Třeba dostanou milost a budou vás podporovat od samého počátku. Za to buďte vděční. Pokud ale půjdou proti vám, proste o trpělivost. Pro sebe i pro ně. Buďte jim dobrými dětmi, syny a dcerami, protože to je povolání, které teď potřebují vidět. Jednoho dne, i kdyby to bylo za padesát let, budete na ně pyšní. Nemusí skákat, můžou dělat kroky, krůčky, ale věřte, že to mělo a má smysl. Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. 

S láskou a květinami v srdci 
neskutečně vděčná 
Julinka 
jednoho dne O.Praem