Jistota. Kdysi pro mě tohle slovo bylo jako zaklínadlo. Pamatuju si dokonce, jak jsem tohle téma (nejenom v souvislosti s rozlišováním povolání) řešila s jedním knězem intenzivně pěkných pár měsíců. S odstupem času smekám před jeho trpělivostí pomyslný klobouk, protože ustát všechny ty zvídavé otázky a stesky na to, jak ta jistota nikde není, asi nebylo úplně lehké :)

Chvilku jsem řešila, jak si můžu být jistá, že to všechno, co prožívám, je opravdu povolání k zasvěcenému životu (protože k tomu celoživotnímu rozhodnutí přece člověk potřebuje jistotu, ne?!), pak kde mám jistotu, že zrovna katolická církev se vším, co k ní patří, je ta, co předává Boží zjevení fakt správně, jindy zas, jak je to vlastně s tím Bohem vůbec. Existuje? A jestli ano, je opravdu takový, jaký se říká, že je? Nebo je to nějaká úplně jiná bytost s jinými úmysly a plány?

Aniž by tyhle otázky zmizely, časem se začaly nabalovat další. 

Hospodine, a jsi si fakt jistý, že chceš do toho zasvěceného života mě? Můžu si být jistá, že to zvládnu? A vůbec, celý ten zasvěcený život... má to ještě dneska vlastně cenu? Není to už překonaná forma života? Neutíkám před tím, čemu se říká "opravdový život", ať je to, co chce? 

Celému tomu kolotoči otázek ještě nahrával fakt, že já se rozhodla přihlásit do kláštera poměrně brzy, ale sestry rozhodly, že maturita mi úplně stačit nebude a že bych si ještě před nástupem měla něco vystudovat. Což byl výtečný nápad, i když mému mladšímu a pro všechny radikální rozhodnutí připravenému já se to moc nezdálo a první polovinu studijních let "ve světě" jsem snášela poměrně těžko. Ta druhá je už o moc lepší a čím dál víc si tenhle předkadidaturní čas užívám :)

Nicméně roky uplynuly, od stěhování se do kláštera mě už dělí jenom pár týdnů (divný pocit!) a já si navzdory představě toho mladšího já, jak po tom prvním rozhodnutí půjde všechno jak po másle, pořád kladu všechny ty otázky a variace na ně. Momentálně převažuje tahle: Ty, takové kopyto bez jakéhokoli smyslu pro řád a pořádek a vůbec bez všeho toho, co bys čekala, že je k životu v klášteře třeba, se tam fakt chceš nastěhovat?

Ale zatímco tehdy před lety pro mě každá ta otázka byla skoro koncem světa, teď už si bez nich svoji existenci nedokážu představit. Celé ty roky studia a čekání a všichni moudří lidé, kteří se mi dostali do života, mě naučili úžasnou věc.

Za všechny ty pochybnosti děkovat.

Protože to jsou ony, které mě ženou dál. Jsou to ony, které mě nutí jít víc a víc na hlubinu a objevovat Hospodina takového, jaký doopravdy je a ne jakého si já vysním a představím. Jsou pro mě výzvou znova promyslet a promodlit všechno, na čem stojí můj život. A hlavně - jsou normální. Úplně normální. Divné by prý naopak bylo, kdybych si byla (nejen) ohledně svého povolání jistá :)

Vlastně si už bez pochybností všeho druhu svůj život ani nedokážu představit.  

A tak na ty otázky na to, jestli si jsem fakt jistá, odpovídám docela samozřejmě, že ne. A občas to generuje i poměrně vtipné situace, namátkou třeba spadlé brady asi deseti sester v jedné pohostince, kde jsme byly s mými nejdražšími skoro-sestrami (nejen snad budoucími sestrami v klášteře, ale tak blízkými kamarádkami, že jsou mi opravdu ségrami) kdysi dávno na návštěvě. Fakt, že už tři roky někam jezdím a dalších pár budu než nastoupím, ještě docela zvládly. Když jsem ale na otázku: "A nemáš třeba pochybnosti?" odpověděla, že samozřejmě ano, připadala jsem si jak opička ve výběhu zoo :D 

Ne, nejsem si jistá, jestli je ten klášter dobrý nápad. Nejsem si jistá, jestli to zvládnu. Nejsem si jistá, jestli mě fakt volá Pán, nebo je to všechno, co se mi v životě děje a co cítím, chemie v mozku spojená s náhodami. Nejsem si jistá, jestli třeba po měsíci nebo po roce neodejdu, nejsem si jistá, jestli třeba na poslední chvíli necuknu i před tím stěhováním (i když tady je ta pravděpodobnost docela nízká, protože kdybych to nezkusila, do konce života by ve mě hlodala otázka, co by kdyby...), nejsem si jistá, jestli se třeba i po věčných slibech (pokud přijdou) nezamiluju tak moc nebo se nestane jiná vážná věc, kvůli které nebude možné nic jiného než odchod. Protože stejně, jako je spousta úplných a funkčních rodin, ale i těch rozpadlých a nefukčních (a další variace na tato sousloví), tak je spousta skvělých a šťastných řeholníků a řeholnic, ale také spousta těch nešťastných a těch, kteří v různých fázích formace nebo dokonce i po věčných slibech odešli. Mimochodem, považuju za nutné zdůraznit, že odejít během formace, pokud rozliším, že v tomto klášteře nebo zasvěceném životě vůbec pro mě není místo, není nic špatného. Naopak, vypadnout odněkud, kde nemám co dělat, kde jsem nešťastná a kde třeba i dost znepříjemňuju život ostatním, je dobré a moc potřebné. Myslím, že všichni, kteří odešli z kláštera a dneska mají krásné rodiny, mi dají za pravdu :) Problémy pak nastávají s odchodem po slibech věčných...

Ale i když jsou v životě jisté jen dvě věci (tedy daně a smrt), já se pohybuji na hranici jistoty toho, že Hospodin nedává do srdce touhy jenom tak. Že ať už můj život dopadne jakkoli, dopadne tak, abych na konci života mohla říct: "Dobrý boj jsem bojovala," a odejít do náruče Milovaného. Zatím si myslím, že ten nejlepší boj budu bojovat z kláštera. Jestli je to pravda, už ukáže jenom čas...