Exkluzivně (nejen) z klauzury

Odejdi ze své země, ze svého rodiště 
a z domu svého otce…(1 Moj,12,1)

Těžce se mi odcházelo do kláštera vzdáleného od rodiště 60 km. 
Pak jsem se stěhovala do komunity vzdálené od rodiště 300 km…

Po letech si říkám, co z toho dělám za vědu? Při troše fantazie to mám v pohodě. 
Jsou jiní, větší hrdinové. A dokonce s nimi bydlím. Moje starší spolusestra Barbora odešla DOSLOVA ze své země…

Narodila se po pěti sourozencích chudým rodičům v české vesnici Gernik v Rumunsku od nás vzdáleného asi 870 km. 

Do matriky zapsána jako Ana Masec. 

Kamarádka  jí navrhla, jestli s ní nechce jít do kláštera. 

Nápad jí nedal pokoje a nakonec s jinou kamarádkou odešly do kláštera v Česku.

Anička zůstala a 25 let nosí řeholní jméno Barbora.

Nechápu, jak to mohla udělat. A tak si jedno nedělní odpoledne zalézáme do stanu 
na zahradě a začínám svou sestru důkladně zpovídat…

Narodila ses a žila v Rumunsku, ale žiješ v klášteře v Česku. Jak se to stalo?

Přijela jsem vlakem :).  Bylo mi osmnáct, nebo devatenáct, když za mnou přišla kamarádka a zeptala se mě, jestli chci jít do kláštera. Předtím mě to vůbec nenapadlo, ale od té doby jsem neměla vnitřně klid. Až ve 24 letech jsem se rozhodla, že tedy půjdu do toho kláštera.

Bylo to opravdu tak jednoduché rozhodnutí?

No nebylo. Šla jsem za naším panem děkanem ve farnosti, řekla jsem mu, o co jde, a on nám to s kamarádkou zařídil. Znal sestry Dominikánky, Milosrdné sestry sv. Kříže a sestry Alžbětinky. Říkal, že napíše postupně všem dopis a budeme čekat odpověď.  Prvně napsal sestrám sv. Kříže, a když brzy přišla odpověď, dalším už nepsal. V dopise bylo napsáno, 
že můžeme přijet do provinčního domu v Kroměříži. Pan děkan vyřídil pasy a jel s námi dvěma do Česka. Jeli jsme vlakem přes Brno do Kroměříže, kde na nádraží čekaly sestry představené a autem nás dovezly do kláštera. Bylo to 23. června 1994. Už jsem tam zůstala.

Vraťme se ještě k tomu, co předcházelo Tvému rozhodnutí. 
Jak vypadal obyčejný všední život v rumunském Gerniku - české vesnici?

Po probuzení se obstaralo hospodářství - měli jsme zvířata. Posnídala jsem, připravila 
si svačinu, sbalila se a šla na pole. Vrátila jsem se třeba večer. Pole byla naše všechna obživa. Doma se ještě nakrmil dobytek, uvařila se rychlá večeře a někdy až o půlnoci 
se šlo spát. 

Jak ses mohla při takové těžké dřině modlit nebo si najít čas na mši svatou?

Maminka chodila na mše svaté, ale ne tak často, protože jsme měli pole. Když se nám podařilo přijít dříve z pole a byl ještě čas, udělala jsem rychle své povinnosti, převlékla se 
a utekla do kostela. V neděli chodila celá rodina. Neděle byla svátek, slavnost, neexistovalo jít do kostela v oblečení, které se nosilo přes týden. Nepracovalo se, ani se nesušilo seno, nic. Neděle byla doslova dnem odpočinku. Po obědě jsme si často lehli, protože přes týden bylo práce ažaž, anebo jsme navštěvovali příbuzné. Po večerech v sobotu a neděli jsme se 
s mladými scházeli a zpívalo se. Mívali jsme v kostele po mši svaté také náboženství - pan děkan nám vykládal biblické příběhy. Kdo chodil do školy, chodil i do hodin náboženství - všichni to měli společně. U nás doma bylo odmalinka dané, že se chodí do kostela. 
Moc se o Bohu nemluvilo, ale bylo nám jasné, že Bůh není něco, ale Někdo.

Stalo se něco, po čem sis řekla: "Tak jo, udělám to: půjdu do kláštera!"?

[Dlouhý vzdech]Já už si to moc nepamatuji. Nechtěla jsem o klášteře s nikým mluvit, bála jsem se ostudy, kdyby mě náhodou poslali domů. Pak už jsem ale věděla, že s tím musím něco dělat. Nenechalo mě to v klidu. Když jsem se rozhodla, že se svěřím našemu knězi, 
moc se mi ulevilo a měla jsem uvnitř klid.

"Jak jsi uvěřila, tak se Ti staň…“ (Mt 8,13)

Psala sis deníček?

Nééééééé, ani jsem netušila, že se něco takového dá dělat… [Smích]

Slyšelas jako dítě o tom, že existují řeholní sestry?

Náš pan děkan při kázáních mluvil o životech svatých, takže zmiňoval často i řeholnice. Věděla jsem, že někdo takový existuje. 

Viděla jsi někdy předtím nějakou sestru sv. Kříže?

Za naším panem děkanem kdysi přijel na dovolenou jeho známý kněz společně se třemi našimi sestrami z Česka. Tehdy mě klášter ještě nezajímal, nevěděla jsem, že k nim půjdu, tak jsem zaregistrovala jen přítomnost nějakých sester. Nic víc.

Slyš, dcero, pohleď a naslouchej… Zapomeň na svůj národ,

na svůj otcovský dům…

Sám král touží po Tvé kráse, před ním se skloň… (žalm 45,11)

Dostala jsi dopis z českého kláštera s pozváním, ať přijedeš, kněz Ti vyřídil pas, Ty ses sbalila a jela, zatímco jsi o tom víc nevěděla?

Ano. Ale jela jsem s tím panem děkanem a kamarádkou, která tehdy přišla s nápadem jít do kláštera. Pan děkan pobyl v klášteře asi dva dny, vyřizoval si, co potřeboval,  a vrátil se zpět do Gerniku v Rumunsku.

V Rumunsku nejsou kláštery, že bys vstoupila do některého z nich a zůstala 
v domovině?

Jsou. Narodila jsem se sice v Rumunsku, ale v české vesnici, takže mi byl sympatičtější klášter, kde se mluví česky. Tehdy jsem nevěděla, že jsou nám poblíž slovenské sestry 
sv. Kříže. Ale celkově jsem nad tím vším tak neuvažovala. Brala jsem všechno tak, 
jak to přišlo.

Jela jsi "naslepo" do cizího kláštera a zůstala jsi napořád. To fakt nechápu.

Nevěděla jsem, jaké jsou možnosti. Nějaké poznávání - toho jsem byla ušetřena. Brala jsem to a stále beru, že mi to takhle zprostředkovala a zařídila Boží Prozřetelnost. Takže jsem to měla jednoduché.Po příjezdu do českého kláštera jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Netušila jsem, že budu "nějaká" kandidátka, postulantka, novicka…

Pro mě je to nepochopitelné. Já jsem musela jet do kláštera předem, podívat se, poptat se, zkusit si to, promyslet si to a pak teprve se rozhodnout…

Byla jsem ušetřena toho poznávání řádů.

„Všechno, cos mi přikázal, otče, budu plnit…“ (Tob 5,1)

Co kdyby pan děkan napsal dříve Dominikánkám nebo Alžbětinkám?

Tak bych šla tam a určitě bych zjistila, jestli je to ono. Tady - u sester sv. Kříže-  jsem byla šťastná, tak jsem nepotřebovala hledat něco jiného.

Když jsi zůstala sama s kamarádkou v cizím klášteře, to Ti muselo být hodně smutno!?

No asi ano. Někdy se to ozývalo, ale vnímala jsem, že mě mají sestry rády. Kontakt 
s domovem byl minimální. Nebyly mobily. Občas jsme si napsali s rodiči nebo s panem děkanem, ale minimálně.  Brala jsem to tak, jak to je.

„Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s Tebou…“ (2 Sam 7,3)

Jak se k tomu všemu stavěli Tví rodiče?

Když jsem odjížděla do Česka, věděly to jen dvě mé rodné sestry a maminka.  Nevím, jestli to maminka řekla tatínkovi - já jsem mu to neřekla, protože jsem se bála, že mě nepustí. Nevím proč, ale bála jsem se. V tu dobu od nás odcházelo mnoho  mladých do Česka 
za prací, takže jsem doma řekla, že jdu také za prací. Tatínek mi to rozmlouval, že kam bych šla, když bych skončila někde na ulici.  Když jsem přišla do kláštera, napsala jsem domů omluvný list - že jsem neřekla pravdu, že jsem spokojená a šťastná  - a že nejsem na ulici, ale v klášteře. Když jsem měla obláčku, (obřad přijetí hábitu a řeholního jména) přijeli z Rumunska maminka, sestra, synovec a pan děkan, který to natáčel na kazetu. Pak to pouštěl u nás v Rumunsku v kostele.

Udělala bys dneska něco ve svém životě jinak?

[Dlouze přemýšlí]Asi ani ne. Kdybych tehdy za mlada měla rozum, jaký mám teď, snažila bych se více učit ve škole. Já jsem učení odbývala, protože jsem si myslela, že budu jen pást krávy a chodit na pole, tak k čemu mi to učení bude? To bylo totiž v naší společnosti normální. Žena má být matkou a pracovat v domácnosti.

Teď toho lituju. Mohla jsem mít širší poznání a znalosti. Nevěděla jsem, že znalosti jsou pro život tak důležité.

Kdybys tehdy tušila, že skončíš klášteře, učila by ses víc?

Tatínek mi pak zpětně říkal, že chtěl, abych šla studovat do města jako jedna z mých starších sester. Takže jsem na to asi měla.

Jak tehdy probíhala kandidatura?

Ve formaci  jsme byly čtyři holky. Byl takový režim, který nás pak provázel vlastně 
i postulátem a noviciátem. Dopoledne byla vždy práce - střídaly jsme se na různých místech (říká se tomu "úřadky"). Zrovna já jsem se ze zdravotních důvodů nestřídala, ale byla jsem celou dobu v šijovně, kde jsem se učila a pak už sama šila sestrám závoje, hábity, límečky, spodnice. Ostatní se střídaly po dvou měsících v kuchyni, na zahradě, v prádelně, v kapli, také v té šijovně. Odpoledne vždycky bylo učení. Tak třeba sestra Metodějka nás učila Písmo Svaté, otec Patrik Katechismus.

Se sestrami jsme absolvovaly snad všechen program. Neexistovalo nejít na některou modlitbu. Každý den jsme se v kapli společně modlily růženec. Ve středu byl spací den (chápej: budík až v 7 hodin!), takže ranní chvály soukromé. Kromě neděle bývala mše svatá denně v 5:45. Večerka  znamenala zhasnutou lampu ve 21:30.

Vrátila ses někdy domů do Rumunska?

Po příchodu do kláštera jsem do rodného kraje psala jen občasné dopisy. Po třech letech, když jsem složila první sliby, jsem jela poprvé domů na dovolenou. V letech 1996 až 2002 působily v naší farnosti naše sestry, a tak když za nimi jely představené na vizitaci, svezla jsem se s nimi. Dá se říct, že v tomto čase jsem se domů dostala každý rok. Jeden rok jsem jet nemohla, protože jsem ve stejný termín nastupovala do nemocnice. Pár dní na to zemřela moje maminka. Ptala jsem se, proč se to zrovna takto muselo stát. Brzy jsem pochopila. V té nemocnici byla se mnou na pokoji mladá maminka ročního synka s rakovinou. Chtěla, abych ji naučila modlit se Otčenáš. V tu chvíli jsem poznala, proč musím být tady a proč nejsem právě doma. Toto bylo v tu chvíli důležitější než stav mé maminky, která do poslední chvíle přijímala Pána…

Na co z řeholního života ráda vzpomínáš?

Na všechno. Přiznám se, že se často vracím k tomu, jaké byly klášterní začátky. Myslím si, že je to špatně. Protože bych se neměla pořád vracet k tomu, jak to bylo tenkrát, ale mám žít přítomnost a hledat TEĎ. Zároveň si říkám, že je sice trochu jiná doba, ale není třeba všechno ozkoušené kvůli tomu zahodit. Není dobré ztotožnit se se vším ve světě. Uchovejme si něco z těch hezkých začátků…

Bylo nás mnohem více sester, takže jsme mohly pracovat v různých činnostech a byla příležitost učit se od druhých. 
Na různou práci bylo dost sil a byly jsme sehrané. 

Bylo také hezké být denně mezi starými sestrami.

„ Nevzpomínej na věci dřívější, o minulosti nepřemítej. 

Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíš o tom?“ (Iz 43, 18)

Vrátila by ses teď do Rumunska a založila tam klášter?

[„Ááááá…"Dlouhý smích od srdce…]Kdyby to Pán Bůh chtěl a měla bych k tomu povolání a schopnosti, tak proč ne.[Smích] 
I když… Už takové byly, že? Třeba naše bl. Matka Marie Terezie Schererová nebo sv. Terezie z Avily... [Smích.] 

„Neboj se, já jsem Tě vykoupil, povolal jsem Tě Tvým jménem, jsi můj…“ (Iz 43,1)

Sestře Barboře děkuje za ochotu a odvahu její spolusestra Sofie.