Jsme kontemplativní společenství. Tvoříme druhý františkánský řád, který založila sv. Klára z Assisi spolu se sv. Františkem. Ještě za jejího života povolala sv. Anežka Česká první sestry do Prahy. Naším posláním je vzdávání chvály Bohu slavením eucharistie, liturgie hodin, rozjímáním a vnitřní modlitbou. V tom spočívá naše skrytá plodnost pro církev a svět. V sesterském společenství si vzájemně pomáháme žít podle evangelia a tak následovat chudobu a pokoru Nejvyššího Pána Ježíše Krista. V prostorách fortny vytváříme prostředí otevřenosti pro lidi, kteří hledají ticho, ústraní pro modlitbu a odpočinek. Část pro hosty je propojena s kostelem, kam mohou kdykoliv přijít a také se účastnit spolu se sestrami slavení eucharistie a liturgie hodin. 

-rehole.cz- 

 www.klarisky.cz 

 


 

Vydaly jsme se do Brna- Soběšic, kde se od roku 1997 nachází klášter sester klarisek, tedy Chudých sester svaté Kláry. Jde o jeden z mála kontemplativních klášterů v republice a o jediné klarisky v naší zemi. Zvoníme na klášter. Otevírá nám sestra Klára, kterou ale dnes zpovídat nebudeme. Ukazuje nám, kudy do takzvané hovorny. Po chvíli přichází i sestra Gratia a rozhovor může začít. 

 

Co to znamená být klariska? 

Jsme františkánský kontemplativní řád. Co je pro nás charakteristické je právě františkánské charisma- bratrství, sesterství- důraz na společenství a také na hlubokou modlitbu. Naším charismatem by měla být chudoba, střídmý život. To, že jsme uzavřený řád dává životu rozměr určitě vnitřní usebranosti. Člověk tolik nekouká, co je venku, není tak rozptýlený světem. To neznamená, že bychom nesledovaly, co se venku děje, že bychom nikdy nešly ven. Je přece jenom spousta věcí, které je třeba vyřídit. Měl by to být prostor hlubšího setkání s Bohem a hlubšího společenství se sestrami. Ta klauzura je vlastně o tom, že člověk před druhými nikam neuteče. Když se s někým pohádám, nepůjdu se do kina odreagovat. Takové těsnější soužití ve společenství a to je zase možné jenom v tom společenství s Bohem, protože tak, jak jsme tady bychom se nikdy nesešly. Jsme každá jiná, ale to, co nám dává smysl je společné povolání, ta společná cesta, kterou chceme jít. 

 

 

Jak v sobě člověk objeví povolání? 

Na jednu stranu to člověk vnímá ze strany Boží a zároveň je to odpověď člověka. Nikdy to není tak, že člověk něco slyší a hned za tím musí jít. Bůh nikoho nenutí, Bůh s námi vždycky počítá jako s partnery, nikdy to není jednostranná záležitost. Já jsem v sobě měla touhu po řeholním životě nejspíš od té chvíle, co jsem poprvé vlezla do kláštera, což bylo ve dvanácti letech, kdy jsme se byli podívat u voršilek. To bylo po převratu. Dřív se s řeholnicemi člověk nijak nesetkal. Něco to ve mně zanechalo. Mezitím jsem byla normálně zamilovaná, ale něco jsem vnímala. Jsem z tradiční věřící rodiny a víru jsem brala vážně. Neměla jsem nějaké období velkých pochybností. Postupně jsem v tom rostla a někdy v osmnácti letech jsem silně zakusila impuls, že mě Bůh volá k řeholnímu životu a že je to cesta, kterou bych chtěla jít. Je zvláštní, že to bylo v situaci, kdy jsem sice to volání vnímala, ale zároveň jsem byla zamilovaná. Existoval člověk, se kterým jsem chtěla být. Řekla jsem Bohu: "Ano, tak já do toho půjdu, ale přece jenom bych chtěla poznat tu lidskou lásku." A Bůh mi ukázal, jak dokáže milovat On. Bylo to silné setkání s Boží láskou. 

 

Byly klarisky jasná volba? 

Uvažovala jsem spíše o činném řádu. Začala jsem studovat sociální pedagogiku, pracovala jsem s dětmi. To mě bavilo, bylo to určité naplnění. Nebyla jsem ještě závazně v kontaktu s nějakým řádem. Zpovědník mi poradil, abych šla studovat a byla trpělivá, že se to časem ukáže. V té chvíli to bylo opravdu moudré. Přišla jsem do kontaktu se Školskými sestrami sv. Františka. O kontemplativních řádu jsem neuvažovala. Znala jsem se s kapucíny a františkány, tak jsem vnímala, že františkánská spiritualita je ta cesta. Četla jsem si o sv. Kláře, která žila kontemplativním způsobem života, ale říkala jsem si, že v její době to bylo normální, ale proč se dneska zavírat do klauzury. Přišlo mi to cizí. Když jsem se seznámila s nějakými sestrami z kontemplativních řádů, začala jsem trochu chápat tu hloubku, ale říkala jsem si, že to pro mě není, že mám svá omezení a nezvládla bych to. 

 

Kdy se to zlomilo? 

Bylo to v době, kdy jsem prožila ztrátu svého zpovědníka, kterého jsem měla velmi ráda a začalo moje období temna v hledání povolání. Najednou jsem vůbec nevěděla co, kam, jak. Po pár měsících přišel impuls od Boha, že by můj život mohl vést kontemplativním směrem. Tak jsem si řekla, že je to pěkná blbost, ale zároveň to zasáhlo tak do hloubky, že už jsem to nemohla ignorovat. Bojovala jsem s tím, ale v hloubce to stále rostlo. Jsem z Olomouce, takže jsem byla v kontaktu s kapucínkami, které byly blízko. Poznávala jsem postupně co a jak. Bylo to těžké, protože jsem stále pracovala s dětmi a i okolí v tom vidělo moje charisma. Bylo to těžké a rozhodně ne jednoznačné, že bych hned věděla, kam mám směřovat. Nakonec se to tak vytříbilo, že jsem skončila tady (smích).  

 

Jaké to bylo, když jste se nastěhovala do Soběšic? 

Hodně lidí začíná velkým nadšením a po nějaké době přichází první krize. U mě to bylo jinak. Tím, že jsem dlouhou dobu hledala, vlastně šest let a do kontaktu s informacemi o životě v klášteře jsem přišla, věděla jsem, že život v klášteře není idylka. Najednou jste tam a vlastně nevíte, co vás čeká. Narážíte i ve společenství, některé věci nejsou správné, některé se nelíbí vám a musíte je přijmout. Měla jsem tu vnitřní jistotu, že tady je moje místo, ale bála jsem se těch praktických věcí. Těžké pro mě byly úplné začátky. Celý život jsem žila u rodičů a odloučení od rodiny, od domova, vědomí, že už se domů nikdy nevrátím...to bylo to mě nepředstavitelné. Dneska je možnost, že když přijde nějaká vážná kandidátka, má možnost tady s námi měsíc žít. Poznat, jak to opravdu vypadá. Naše generace tuhle možnost ještě neměla. Ale postupně člověk začíná vrůstat do společenství a i do života modlitby. 

 

Co byl největší šok při vašem příchodu? 

Toho je hodně, zvlášť na začátku je to samozřejmě hodně intenzivní. Ale zjistila jsem, že sestry jsou opravdu normální (smích). 

 

Jak jste přišla ke svému netradičnímu jménu Gratia? 

To jsem si vymyslela ještě dřív, než jsem sem přišla. Většinou si člověk, který přemýšlí o řeholním životě vymýšlí, jak by se chtěl jednou jmenovat. To se postupně mění a vyvíjí a mě tenkrát hodně oslovil pater Pio. Dívali jsme se u kapucínů před jeho svatořečením na film o jeho životě a velmi na mě zapůsobil. Šla jsem domů a přemýšlela, jak bych mohla vyjádřit to, co cítím, protože sr. Pia bych se jmenovat nechtěla (smích) a napadlo mě jméno Gratia- ve smyslu vděčnost, dík. Během let jsem si začala uvědomovat i druhý možný překlad-milost. Také mi došlo, že je to vlastně Mariánské jméno- Maria, gratia plena. Postoj, který vyjadřuje Maria v Magnificat je také vděčnost. 

 

Žijete v takzvané papežské klauzuře. Je vymezen prostor, který je určen pro sestry. 

Je dané, kdo a za jakých podmínek může do klauzury vstoupit. My také můžeme v určitých případech vyjít. Podmínky klauzury se mění a vyvíjí. Když klarisky žili podle Urbanovy řehole, bralo se to natolik přísně, že tam papež musel doplnit, že v případě požáru mohou opustit sestry klauzuru, protože nějaký takový případ nastal. Klára vnímala klauzuru vždy trochu jinak. Ve své řeholi píše, že pokud sestra má schválený a rozumný důvod, může opustit klauzuru. Dřív byly v klášteře dvě komunity. Jedna komunita činného charakteru, která se starala třeba o sbírání almužny a druhá byla opravdu ta klauzurní. To pamatuje ještě naše bývalá abatyše sr. Toma. Dnes už je naštěstí možnost, že i ty sestry, které se například starají o nákupy jsou opravdu klauzurní sestry. 

 

Kvůli čemu dnes opouštíte klášter? 

Když potřebujeme k lékaři, vyřídit něco na úřadech, chodíme volit. Jednou týdně chodí jedna sestra do obchodu, na poštu. Je také možnost jet na zotavenou, ať už ze zdravotních důvodů nebo nějakého velkého napětí. Většinou se jede do jiného kláštera. Tyto žádosti schvaluje abatyše. 

 

Kolik vás teď ve společenství v Soběšicích je? 

Teď je nás jedenáct. Máme dvě postulantky, jednu novicku, jinak jsme s věčnými sliby. Jednou za tři roky jsou volby, kdy právě sestry s věčným sliby volí abatyši, vikářku a takzvanou diskrétku. Když se něco důležitého rozhoduje, jedná o tom toto tříčlenné discretorium. Při každých volbách musí být změněna alespoň jedna členka discretoria. Abatyše může být zvolena dvě období po sobě s tím, že může být další dvě období, pokud obdrží 2/3 hlasů. Zároveň se v takovém případě musí žádat o povolení do Říma. 

 

Jak sestry v klášteře pracují? 

Je to potřeba uvařit, uklidit, pečovat o zahradu, obstarat prádelnu. Některé sestry šíjí ministrantské oblečení, alby, hábity nejen pro nás, ale i pro bratry františkány. Máme svíčkovou dílnu. Jedna sestra vyšívá křestní roušky. 

 

Využije člověk v klášteře své talenty? 

Výtvarné a hudební talenty má určitě možnost využít. Z těch vychovatelských vloh a znalostí se v klášteře určitě neztratí psychologie. Většinou přijde čas, kdy se objeví něco, co se hodí. 

 

Jak vypadá volný čas v klášteře? 

Je možnost jít se projít do zahrady, zahrát si třeba na hudební nástroj, společně si můžeme zahrát nějakou hru, výtvarně se realizovat. Je tu určitě možnost, aby se sestry mohly realizovat a dělat své věci. 

 

Co děláte při společných rekreacích? 

Většinou máme společné rekreace u večeře. Je dobré se při rekreaci zapojovat, tvoří to společenství a ticho nikdy není dobré. Hrajeme hry, společně děláme ruční práce a při tom se samozřejmě bavíme. 

 

Jaký je denní program klarisky? 

Velkou část tvoří chórová modlitba, Breviář. Většinou ho recitujeme. O půl šesté ráno začínáme ranními chválami, potom je rozjímání. O půl sedmé se modlí tercie, následuje mše svatá. V osm hodin máme snídani, po které následuje práce. Před obědem se modlíme růženec a sextu. Ve čtyři odpoledne je nona a rozjímání. Od pěti hodin máme nešpory. Večerní blok modliteb je složen z modlitby se čtením z dalšího dne a kompletáře. Společné modlitby dají dohromady za den asi pět a půl hodiny. 

 

Kterou část společné modlitby máte nejvíce v oblibě? 

Do kláštera mě lákala mimo jiné společná chórová modlitba. Jsem ráda, když můžu být v chóru a tu modlitbu opravdu prožít. 

 

Jak vás vůbec vnímají lidé v Soběšicích? 

V Soběšicích máme opravdu štěstí na lidi. Souvisí to také s tím, že Soběšice dlouho usilovaly o kostel a dlouho se tomu nedařilo. Když sem sestry přišly, samozřejmě musely mít kostel a tím, že ho otevřely veřejnosti, lidé jejich příchod uvítali. Starají se o nás, mají nás rádi. Když ale občas vyjdeme ven, ty reakce bývají různé. Od těch úplně negativních až po ty velmi nadšené, kdy se nám neznámí lidé na ulici začnou svěřovat se svými problémy. 

 

Co byste vzkázala lidem, kteří hledají své povolání? 

Je důležité zůstat otevřený. Nejednat zbytečně rychle. Také si musíme uvědomit, že řeholní život a manželství není jedno lepší než druhé. Někteří lidé si myslí, že řeholní život je něco víc, něco hlubšího. Ta hodnota je úplně stejná, je to cesta hledání. Je dobré ptát se, poznat více společenství a postupně poznávat, co ho oslovuje. Nebát se ptát, nebát se hledat, ale nebát se i toho, že se to může vyvinout jinak, než si člověk představuje.

 

-převzato z https://tobeanun2.webnode.cz/ -