Dneškem začíná poslední rok. Poslední rok mého juniorátního řeholního života.

 

Přesně před třemi lety jsem poprvé slibovala řeholní slib chudoby, čistoty a poslušnosti, který jsem po roce obnovila na tři roky. Složením slibu jsem se stala juniorkou - tak nazýváme sestru, která je v časné formaci, tedy ještě nesložila sliby na vždy. 

 

Čeká mě poslední rok. Rok, který bude rozhodující. Mám na výběr: složit doživotní sliby nebo odejít a nebo prodloužit si juniorát obnovou slibů na rok. Co si vyberu? Nevím.

 

Vzpomínám na dobu, kdy jsem začala poznávat volání. Boží volání, které mě zvalo k řeholnímu životu.

 

Vzpomínám na dobu, kdy jsem se snažila neslyšet, nabízet druhé (samozřejmě zbožnější, vhodnější, svatější, lepší kandidátky řeholního života) namísto sebe.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem přijala Boží nabídku řeholního života a začala jsem hledat řád nebo kongregaci.

Vzpomínám na nekonečně dlouhé rozhovory s mou blízkou přítelkyní, bez které bych se rozhoupávala ještě dlouho.

Vzpomínám na pokoj, který provázel mé rozhodnutí oslovit sestry dominikánky.

Vzpomínám na první oficiální rozhovor s generální představenou.

Vzpomínám na reakci rodiny a přátel, když  jsem jim řekla o svém rozhodnutí.

Vzpomínám na den stěhování se do kláštera.

Vzpomínám na první dny a měsíce v klášteře.

Vzpomínám na psaní žádostí o vstup do postulátu, později do noviciátu, pak žádosti o složení a následně obnovu slibů.

Vzpomínám na nervozitu, zda sestry mou žádost přijmou.

Vzpomínám na každodenní nestejnost, kterou v klášteře zažívám.

Vzpomínám na sestry, které ovlivnily můj život.

Vzpomínám na sestry formátorky, které mě měly na starosti.

Vzpomínám na přijetí asignace a následné stěhování a poznávání nového místa, komunity a zaměstnání.

 

Vzpomínám na nadšení a rozhodnost, která mému vstupu předcházela.

Vzpomínám na to, že to bylo rozhodnutí velké a doufala jsem, že i trvalé.

Vzpomínám na to, jak jsem se divila otázkám týkající se mého případného odchodu.

 

Vzpomínám a rekapituluji.

Co udělám?

Kde budu příští rok touto dobou?

Mám zůstat nebo odejít?

 

Nevím!

 

Možná zůstanu.

Možná prodloužím.

Možná odejdu.

 

Momentálně jsou to jen "možná", tedy to, co může nastat, ale je to to, co nevím a neznám. 

 

To, co vím je, že roky strávené v klášteře byly pro mě a můj růst, jak osobnostní tak duchovní, velmi důležité. 

 

Neměnila bych. 

 

Pokud zůstanu - budu šťastná.

Pokud prodloužím - budu šťastná.

Pokud odejdu - budu šťastná.

 

Prosím, provázejte mě v modlitbě.